Při loňském koncertu irské kapely Frames v žižkoské Akropoli se v roli předskokana představil nejen výborný mladý americký písničkář Josh Ritter, ale také trojice muzikantů z Valašského Meziříčí zvaná RAUŠ, která se v té velké konkurenci určitě neztratila. A právě těmto hochům nyní vyšlo prvé album s titulem ŠRÁMY.
Trio spolu hraje od roku 1998 a jejího zakladatele, zpěváka a kytaristu Radka Koutného, který před tím řadu let působil ve známé valašské kapele Mňága & Žďorp, doplňují baskytarista Jiří Petřek a bubeník John Janečka. Na albu účinkuje i několik hostů, mezi nimi také šéf zmíněných Frames, Glen Hansard, který si v jedné skladbě zazpíval a ve třech hraje na kytaru, a jehož účast je oceněním kvalit skupiny. Na albu je 14 písní, které až na jednu výjimku pocházejí od členů kapely, tou jedinou převzatou je Hotel Savoy od Oldřicha Janoty. Když jsem ji viděl v seznamu skladeb na obalu, měl jsem trochu obavu, jak s tímto mnou oblíbeným Oldovým hitem chlapci naložili, ale poslech mě uklidnil a musel jsem smeknout pomyslný klobouk. A stejně citlivě a uměřeně kapela nakládá se skladbami vlastními, kdy preferuje co nejlepší vyznění kvalitních textů, v jejichž doprovodu se nesnaží o nářez za každou cenu. Hned úvodní takty alba nabízí v písni Nemít strach krásné kytarové sólíčko Američana Roba Bochnika (takhle pěkně tu hostuje v pěti skladbách), na které navazují slova Radka Koutného "Chci umět lítat, někdy ve větru, někdy jen tak nespadnout k zemi, chci nemít strach…". Velmi příjemně se poslouchá pomalá To stačí , do které John Janečka napsal, že "někdo se jen tak usmívá, někdo se jen tak na mě mračí, to stačí…", a kde sólový zpěv doplňnuje Glen Hansard zpíváním beze slov. Podobnou náladu navodí i Dívko z plakátu nebo Být sám sebou s výborným basovým spodkem. K tragickým stránkám lidského života se obrací Moje kdysi milá (Tak najednou život odchází, nestihli jsme se rozloučit) a Život bez cíle, kde ostrý kytarový tón zvýrazňuje krutost příběhu. Lehce undergroundovou příchuť má Já jsem, ty jsi, v jejímž textu, na němž se podílela Zuzka Chmelařová, zaznívá: "Jsi palma s umělými listy, list v deníku co zůstal čistý, jsi mostem do čtvercového ticha, jsi motlitbou mnicha." Do některého sklepního klubu druhé poloviny 80. let nás vrací Černobílý svět, především textem (Špinavé ulice, unavení lidé, zakouřené hospody, hvězdy jsou rudé, panelové šílenství, hlasité hádky, výplatní listiny, bulvární plátky, tovární komíny a ranní noviny…), ale i jednoduchou, ostře rytmizovanou melodií a drsným kytarovým sólem. Album je zakončeno jakýmsi akustickým bonusem, skutečně hezkou písničkou Jiřího Petřeka Myšlenky pozdě v noci, kterou s kytarovým doprovodem připomínajícím první alba Boba Dylana hraje a zpívá Radek Koutný.
Těší mě, že jsem se nemýlil, když jsem v referátu o loňském koncertu Frames vyslovil naději, že předskakující Rauš je příslibem do budoucna. Toto album je toho důkazem, a to budoucno nebylo nijak daleké.
Ivan Kott
Otištěno ve zpravodaji Jonáš-klubu č. 3, listopad 2003